Počátky inženýrské výuky v českých zemích (1705 – 1800)

České země vždy stály v popředí středoevropského kulturního vývoje. Praha již ve středověku patřila, a to nejen svou polohou v samém srdci Evropy, mezi nejvýznamnější kulturní, politická ale i průmyslová centra.

O počátcích organizované výuky tzv. inženýrských disciplín v našich zemích lze hovořit nejdříve počátkem 18. století, přesněji od roku 1707. Významným impulsem pro zřízení výuky některých potřebných inženýrských disciplín se stala iniciativa slezského rodáka Kristiana Josefa Willenberga. V roce 1707 vyhověl císař jeho prosbě vydáním reskriptu Josefa I., kterým nepřímo nařizoval českým stavům zajistit výuku inženýrským disciplínám. V zakládací listině se píše: „...Svrchujmenovaný Willenberg dvanácte osob optiž šest stavu panského, štyry ze stavu rytířského a dva ze stavu městského instruovati a vyučovati se dovoluje...“. Avšak vlivem některých nepříznivých okolností se tento chvályhodný počin podařilo realizovat až od roku 1717. Do té doby vyučoval Ch. J. Willenberg pouze soukromě.

První absolventi se uplatňovali především jako důstojníci ve vojenských službách. To je patrné z rozsahu a zaměření inženýrské katedry za vedení K. J. Willenberga a částečně i jeho nástupce Jana Ferdinanda Schora. Teprve v letech 1767-1800, kdy inženýrskou katedru vedl Schorův žák a nástupce, František Antonín Linhart Herget, se projevil kladný účinek hlubokých školských reforem, směřujících u vysokých škol k specializaci. Pražská katedra ztratila svůj vojenský charakter a stala se střediskem pro výchovu civilních stavebních inženýrů.

V září roku 1776 povolila císařovna Marie Terezie Hergetovi, aby ke svým přednáškám a cvičením využíval dříve jezuitské dílny i kabinety a zahradu v Klementinu. V roce 1786 se inženýrská škola přemístila z Klementina do Dominikánské (od roku 1870 Husovy) ulice do budovy bývalého Svatováclavského semináře. K dispozici měla posluchárnu, dílny, prostor pro strojní halu a matematické muzeum.

O rok později, v roce 1787, bylo Dekretem císaře Josefa II. rozhodnuto o spojení Stavovské inženýrské školy s pražskou univerzitou. Stala se tak řádnou profesurou Filozofické fakulty.

Zahájení činnosti Českého stavovského polytechnického institutu (1800 – 1862)

V roce 1803 císař František I. schválil návrh Františka Josefa Gerstnera  na přetvoření inženýrské stavovské školy na polytechniku. Nová polytechnika, první ve střední Evropě, kterou Gerstner koncipoval po vzoru nedlouho předtím zřízené pařížské polytechniky, zahájila činnost 11.10 1806. Polytechnika však byla nadále (z rozhodnutí císaře od roku 1787) součástí pražské univerzity a teprve v září 1815 se stala i formálně samostatnou . 

František Josef Gerstner, astronom, profesor matematiky a mechaniky, vědec v oboru teorie vlnění a hydromechaniky, organizátor vědeckého života a průmyslu v Čechách, autor projektu koněspřežní železnice z Českých Budějovic do Lince z roku 1828 a také Christian Doppler, profesor matematiky a praktické geometrie na polytechnice v letech 1837 - 1847 byli nepochybně největšími osobnostmi této školy 19.století. K nim je možné přířadit nejbližšího Gerstnerova spolupracovníka Josefa Božka, velmi zručného a precizního mechanika. Pro studenty zřídil cvičné mechanické dílny. Zhotovoval modely strojů pro výuku a zhotovil samohybný vůz poháněný parním strojem. V červnu 1817 předvedl Božek na rameni Vltavy svou parní loď.

Změny na české polytechnice (1863 – 1918)

Významným mezníkem v historii školy byl rok 1863. První statut školy vydaný v tomto roce definoval účel ústavu jako vysoké školy a rozlišoval jeho vědecké a hospodářské řízení v  čele s voleným rektorem. Studium dostalo pevný řád rozdělením do 4 studijních odborů: vodního a silničního stavitelství, pozemního stavitelství, strojnictví a odboru technické lučby (chemii). Čeština jako vyučovací jazyk byla  zrovnoprávněna s němčinou. Technika získala všechny atributy náležející moderní vysoké škole.

Rozpory mezi českou a německou částí profesorského sboru vedly v roce 1869 k rozdělení ústavu na dva ústavy samostatné, český a německý. Pro český ústav byla podle projektu profesora I.Ullmanna postavena v letech 1872 - 1874 nová budova na Karlově náměstí. V roce 1875 byly oba tyto dosud zemské ústavy zestátněny a od roku 1879 mohla škola užívat ve svém názvu termín vysoká škola technická.

Pro poslední desetiletí minulého a začátek 20. století až do počátku  1. světové války je pro školu charakteristický všestranný rozvoj související s všeobecným rozmachem českého průmyslu, vznikem nových oborů vyvolaných potřebami společnosti a rychlým vývojem techniky. Počet posluchačů v roce 1909 byl  již 3 000.

Během prvních dvou desetiletí 20. století byla řada panovníkových rozhodnutí směrována ke zvýšení prestiže technických vysokých škol v monarchii.V roce 1901 bylo škole přiznáno právo udělovat doktoráty technických věd. Rektorům od roku 1904 příslušelo po dobu výkonu funkce oslovení Magnificence a rektorovi České vysoké školy technické bylo již v r. 1906 povoleno při akademických slavnostech nosit čestný řetěz. Tento vývoj dovršilo císařské nařízení o právu užívat stavovského označení 'inženýr' těmi, kteří složili na vysokých školách technických dvě státní zkoušky (zavedené říšským zákonem v roce 1878).

České vysoké učení technické  mezi 1. a 2. světovou válkou (1918 – 1939)

Potřebné studijní i organizační změny, které se za Rakousko-Uherska již nepodařilo prosadit, byly v okamžiku vytvoření Československé republiky v roce 1918 připravené natolik, že již v srpnu 1920 byl ministerskou radou schválen nový organizační statut, který zaváděl novou organizaci školy. Její název se změnil na České vysoké učení technické, odbory v čele s přednosty byly nahrazeny vysokými školami s děkany, rektor stál v čele akademického senátu. Podle tohoto statutu a dodatků k němu z let 1920-1921 mělo ČVUT až do roku 1949 sedm vysokých škol: inženýrského stavitelství, architektury a pozemního stavitelství, strojního a elektrotechnického inženýrství, chemicko-technologického inženýrství, zemědělského a lesního inženýrství, speciálních nauk a obchodní. Původně tříletá Vysoká škola obchodní měla podle zákona z roku 1919, kterým byla zřízena, nejprve 2 roky existovat na technice jako samostatný odbor. V roce 1922 schválil akademický senát rozhodnutí o jejím  začlenění do svazku vysokých škol sdružených v ČVUT, což však fakticky provedl teprve zákon o reorganizaci VŠO z r. 1929.

Při některých vysokých školách ČVUT existovaly výzkumné a zkušební ústavy nebo pokusné stanice a laboratoře. Jedním z nich byl Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních při Vysoké škole inženýrského stavitelství, jenž byl zřízen v roce 1921. Iniciátorem myšlenky na jeho vybudování a jeho prvním přednostou byl profesor Ing.František Klokner. Dnešní Kloknerův ústav je přímým pokračovatelem tohoto ústavu, který patřil v době meziválečné k největším výzkumným ústavům u nás i v cizině.

České vysoké učení technické za 2. světové války (1939 – 1945)

Téměř 6 let násilného uzavření českých vysokých škol za nacistické okupace, od 17.11.1939 do 4.6.1945, kdy byla opět zahájena výuka na všech fakultách ČVUT, mělo pro školu dalekosáhlé následky. Kromě nevyčíslitelných materiálních ztrát také četné oběti na životech jak učitelů tak studentů a několikaletou izolaci od vývoje techniky a vědy ve světě. Jedním z důsledků bylo i to, že reformy studia připravované před okupací a rovněž stavba budov ČVUT v Dejvicích započatá v roce 1925 zůstaly nedokončené.

České vysoké učení technické ( 1945 – 1989)

Represe vůči studentům a učitelům po komunistickém puči v roce 1948 připravené a bezprostředně uplatněné po 25. únoru, tzv. studijní prověrka na všech vysokých školách, mající na ČVUT za následek vyloučení několika set studentů, počínaje r. 1949/50, postupné rušení největší fakulty ČVUT - Vysoké školy obchodní (tehdy již Vysoké školy hospodářských věd) - to vše byly skutečnosti, které signalizovaly další vývoj. Začala jimi mimo jiné celková přestavba ČVUT, během níž zejména v letech 1949 - 1960 došlo k mnoha zásadním změnám především v organizaci fakult. Vznikla pracoviště s celoškolskou působností, jako byly katedry vojenské, marxismu - leninismu, branné výchovy. V roce 1952 se osamostatnily Vysoká škola chemicko-technologická a Vysoká škola zemědělská. Legislativním základem pro změny v organizaci a také ve všech sférách činnosti ČVUT, postavení týkající se zaměstnanců a práv a povinností studentů ale i majetku školy a studentských spolků, byl zákon o vysokých školách č.58/1950 Sb.

Po roce 1960 mělo ČVUT 4 fakulty: stavební, strojní, elektrotechnickou a dnešní Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou. V roce 1976, jako pátá, byla zřízena Fakulta architektury. Na této struktuře nic nezměnily ani pozdější zákony o vysokých školách, které byly v letech 1950 - 1980 postupně vydány celkem čtyři (stejně tak i statuty ČVUT).

Nesporným kladem z hlediska rozvoje školy, jakož i podmínkou tohoto rozvoje, bylo pokračování v dostavbě dejvického areálu v letech 1958 - 1988 a výstavba kolejí pro studenty ČVUT, v Podolí, na Strahově a v Bubenči.

České vysoké učení technické po roce 1989

17. listopad 1989 ukončil čtyřicetiletou etapu v dějinách školy, kdy se podruhé v tomto století dostala její existence a rozvoj do závislosti na politické moci a umožnil zahájit postupnou přeměnu ČVUT v duchu  demokratických tradic a požadavků kladených v současnosti na technickou inteligenci. Od roku 1993, kdy byla zřízena Fakulta dopravní, má České vysoké učení technické 6 fakult : Fakultu stavební, Fakultu strojní, Fakultu elektrotechnickou, Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou, Fakultu dopravní a pracoviště a účelová zařízení s celoškolskou působností, jako jsou Masarykův ústav vyšších studií, Kloknerův ústav, Výpočetní a informační centrum, Podnikatelské a inovační centrum, Správa účelových zařízení, Vydavatelství ČVUT a dnešní Ústav biomedicinského inženýrství. 

V roce 1995 bylo otevřeno odloučené pracoviště fakulty dopravní a fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Děčíně.

V roce 2002 bylo zřízeno Výzkumné centrum průmyslového dědictví a Ústav technické a experimentální fyziky ČVUT.

V roce 2003 bylo zřízeno Centrum pro radiochemii a radiační chemii..