Kristian Josef Willenberg
(1655-1731)František Josef Gerstner
(1756-1832)Josef Božek
(1782-1835)Kristian Doppler
(1803-1853)Karel Kořistka
(1825-1906)Josef Šolín
(1841-1912)František Křižík
(1847-1941)Jan Zvoníček
(1865-1926)František Klokner
(1872-1960)Zdeněk Bažant
(1879-1953)Viktor Felber
(1880-1942)Stanislav Bechyně
(1887-1973)František Běhounek
(1898-1973)Prameny a literatura:
Počátkem roku 1705 podal K. J. Willenberg císaři Leopoldu I. žádost o zřízení technické výuky v Čechách. Na konci roku 1706 byl před komisí vyzkoušen z aritmetiky, geometrie, trigonometrie a znalostí fortifikace a byl mu propůjčen titul císařského inženýra. V lednu 1707 císař Josef I. sice povolil vyučování šlechtické a měšťanské mládeže inženýrství, v následujících devíti letech se však marně řešily finanční poměry, které by novou školu zabezpečily, a k jejímu založení proto nedošlo. Willenberg byl tak nucen opět se věnovat praktické činnosti, např. opravě městského opevnění v Plzni.
Roku 1716 se znovu obrátil na císaře (nyní Karla VI.) a na české stavy se žádostí o zřízení stolice inženýrství na pražské univerzitě. Císař jeho žádost podpořil a zemští stavové dekretem z 9. 11. 1717 zřídili inženýrskou profesuru. Willenberg byl jmenován prvním profesorem inženýrství.
Roku 1798 přednesl F. J. Gerstner ve studijní dvorské komisi, kde pracoval, plán na zřízení vysoké technické školy - polytechniky. Období vlády císaře Františka I. a válek s Napoleonem však nebylo vzniku moderního a finančně náročného institutu nakloněno. Společně s Ch. Landrianim předložil Gerstner roku 1801 nový plán na zřízení polytechniky, která měla být úzce spjata s potřebami průmyslu. Zemský výbor tento návrh přijal, císař jej schválil, a od roku 1806 se začalo vyučovat na nové škole, která dostala název Královské stavovské technické učiliště.
Téměř třicet let stál Gerstner v čele této instituce jako její ředitel a profesor mechaniky a hydrauliky. Proti jeho vůli se roku 1815 polytechnika zcela odloučila od univerzity. Gerstner rovněž marně usiloval o reorganizaci a rozšíření polytechniky, obojí však bylo z Vídně zamítnuto.
Po založení pražské polytechniky roku 1806 nabídl na ní její první ředitel F. J. Gerstner Božkovi místo mechanika. Božek toto místo přijal a pracoval zde jako hodinář a mechanik až do své smrti roku 1835. V době svého působení na pražské polytechnice sestrojil přes 50 modelů hodin a jiných přístrojů. Jako zámečnický a hodinářský mistr vytvořil pro potřeby školy řadu ukázkových strojů a modelů, které byly vystaveny ve sbírkách polytechniky a sloužily k výuce mnoha generací jejích studentů.
Božka vždy zajímala činnost parních strojů, které začaly být v té době přiváženy do Čech z Anglie. Podle nich zhotovoval modely parních strojků pohánějící různé přístroje. V září 1815 předvedl v pražské Královské oboře první parní vůz v Evropě sloužící k dopravě cestujících. V červenci 1817 provedl na tomtéž místě zkušební plavbu lodi poháněné parním motorem. Přes úspěch a funkčnost. Božkem sestrojených parních strojů zůstalo pouze u jejich ukázkového předvedení a do běžné výroby se nedostaly.
Roku 1837 byl K. Doppler jmenován řádným profesorem elementární matematiky a praktické geometrie na pražské polytechnice. Za svého působení v Praze zveřejnil řadu odborných statí především ve spisech Královské české společnosti nauk, jejímž byl členem.
Těžiště své činnosti viděl ve vědecké práci, především v oblasti fyziky, optiky a astronomie. Je autorem tzv. Dopplerova efektu týkajícího se kmitočtu vln. Po dvanácti letech působení v Praze odešel roku 1847 na hornickou akademii do Banské Štiavnice, kde působil jako profesor matematiky a fyziky a zároveň byl jmenován c. k. báňským radou. V následujícím roce ho zvolila vídeňská akademie věd za svého řádného člena.
Roku 1851 byl K. Kořistka povolán za profesora praktické geometrie a elementární matematiky na polytechnický ústav do Prahy. Aby poznal způsoby vyučování v zahraničí, podnikal četné cesty do ciziny, kam byl vysílán i z podnětu ministerstva vyučování. Na základě takto nabytých znalostí a jako člen ředitelství Průmyslové jednoty v Praze se zasloužil o zřízení první průmyslové školy v Praze.
Roku 1864 byl jmenován členem rakouské vyučovací rady a následujícího roku byl zvolen prvním rektorem pražské polytechniky. Po jejím rozdělení na českou a německou část roku 1869 se Kořistka marně ucházel o profesuru na polytechnice české. Na německé byl dvakrát zvolen rektorem, ale tuto hodnost nepřijal. Roku 1882 byl jmenován členem ústřední komise pro průmyslové vyučování ve Vídni. Byl členem Královské české společnosti nauk, České akademie Františka Josefa, v letech 1867-1869 vykonával funkce poslance českého sněmu za Příbram a poslance říšské rady. Za své zásluhy vědecké i pedagogické mu byl udělen Řád Železné koruny III. třídy a Leopoldův řád, byl povýšen do rytířského stavu a stal se dvorním radou.
Po rozdělení pražské polytechniky na českou a německou roku 1869 se stal J. Šolín docentem stavební mechaniky na polytechnice české. Roku 1873 byl jmenován mimořádným, roku 1876 pak řádným profesorem stavební mechaniky. Ve školních letech 1879/80, 1889/90 a 1905/6 byl rektorem České vysoké školy technické, jedenáctkrát byl odborovým přednostou.
Od roku 1904 byl Šolín řádným členem Královské české společnosti nauk, od roku 1890 řádným členem České akademie císaře Frantiąka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, jejímž generálním sekretářem byl v letech 1891-1899. Byl členem i řady dalších vědeckých organizací. Roku 1896 mu byl udělen Řád Železné koruny III. třídy, roku 1904 byl povýšen do hodnosti dvorního rady a jmenován čestným doktorem technických věd. Neocenitelné zásluhy získal i jako vrchní redaktor technického odboru Ottova slovníku naučného.
Na přelomu 70. a 80. let 19. století dokončil František Křižík úpravu obloukové lampy. Roku 1881 získal za svůj vynález lampy zlatou medaili na 1. Mezinárodním elektrotechnickém kongresu v Paříži. Po soudním sporu s firmou Siemens získal na svoji obloukovou lampu samostatný říšskoněmecký patent. Téhož roku se jako samostatný podnikatel ucházel o zakázku na osvětlení Národního divadla v Praze. To pak bylo po následujících 30 let osvětleno Křižíkovým elektrickým zařízením. Pro jubilejní výstavu v roce 1891 sestrojil osvětlenou fontánu, reflektor, osvětlení všech výstavních prostor a první elektrickou tramvaj v Praze, která vozila na výstaviště návštěvníky. V roce 1896 nechal postavit první pravidelnou elektrickou linku z centra Prahy do Karlína, kam vozila dělníky do jeho továrny. Sestrojil i elektrický automobil, lokomotivu a mlátičku.
J. Zvoníček se specializoval na obor parních strojů, ve kterém získal roku 1897 patent na ventilový rozvod a roku 1907 se stal autorem tzv. Zvoníčkovy parní turbiny. Od roku 1902 byl profesorem České vysoké školy technické v Brně pro obor stavba strojů. V roce 1912 přešel na Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze, kde působil jako profesor teorie a stavby parních motorů a kompresorů. V letech 1919/20 byl děkanem téže vysoké školy, v roce 1922/23 rektorem celého ČVUT.
I za svého pedagogického působení se věnoval praktické činnosti konstruování parních strojů a turbin, svými pracemi vytvořil základní směrnice pro konstrukci tepelných strojů. Byl stoupencem nových směrů jak ve své pedagogické činnosti, tak ve vývoji techniky. Tato tendence se projevila i v jeho literární činnosti. Roku 1913 vyšlo jeho stěžejní dílo "Direktní regulátory rychlosti". Z jeho podnětu byla v roce 1919 zřízena slovníková komise České matice technické a Zvoníček se jako její vedoucí člen zasadil o zavedení moderního českého technického názvosloví.
Roku 1909 byl F. Klokner jmenován mimořádným profesorem pro obor pozemních staveb, roku 1917 řádným profesorem staveb ze železobetonu a železných konstrukcí pozemního stavitelství na Vysoké škole stavebního inženýrství ČVUT v Praze. Zde působil do okupace roku 1939, kdy byl nucen předčasně odejít do výslužby. V letech 1917/18 a 1919/20 byl děkanem Vysoké školy stavebního inženýrství, v roce 1928/29 byl zvolen rektorem ČVUT. Vychoval řadu významných inženýrů, pro které napsal četná skripta. Rovněž jeho samostatné odborné publikace jsou průkopnické. Jako stálý autor a redaktor se zúčastňoval tvorby "Technického průvodce" vydávaného Českou maticí technickou, jejímľ byl spoluzakladatelem a v letech 1921-1936 i předsedou.
Roku 1921 byl zřízen v rámci ČVUT výzkumný ústav pro zkoušení materiálů a stavebních hmot. Stalo se tak na popud Kloknera, který se stal jeho ředitelem. Po válce byl ústav přejmenován na Kloknerův ústav.
Roku 1909 byl Z. Bažant jmenován mimořádným a roku 1917 řádným profesorem stavebné mechaniky a stereometrie na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT v Praze. Přednášel i nauku o pružnosti a pevnosti a grafickou statiku, uveřejnil řadu prací zabývajících se teorií stavebních konstrukcí. Od roku 1924 byl řádným členem České akademie věd a umění. V letech 1920-1923 působil jako první generální tajemník Masarykovy akademie práce. Dále byl členem Královské české společnosti nauk, Národní rady badatelské a dopisujícím členem Akademie technických nauk ve Varšavě.
V letech 1917/18 a 1930/31 byl Bažant děkanem Vysoké školy inženýrského stavitelství, v letech 1923/24 a 1945/46 rektorem ČVUT. Ihned po otevření vysokých škol se vrátil ke své pedagogické práci a ujal se redaktorství časopisu Technický obzor. Roku 1948 byl vyznamenán státní cenou za technickou literaturu. Již při založení Československé akademie věd roku 1952 byl jmenován akademikem.
Roku 1903 obhájil V. Felber svoji disertační práci a stal se prvním doktorem technických věd v Čechách. Roku 1911 byl jmenován mimořádným profesorem a roku 1919 řádným profesorem technické mechaniky a termomechaniky na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Ve školním roce 1920/21 se stal děkanem téže vysoké ąkoly a o deset let později rektorem ČVUT v Praze. Roku 1920 prosadil organizační změnu celého ČVUT. Vedle množství odborných článků a knih byl autorem řady hesel pro Ottův slovník naučný a Ottův slovník obchodní, pro své studenty vypracoval skripta a učebnice týkající se technické mechaniky, hydrauliky a termomechaniky.
Felber se věnoval i práci veřejné. Po okupaci roku 1939 se aktivně zapojil do práce Národně revolučního výboru inteligence. Činnost této skupiny však nezůstala utajena. 11. 5. 1942 byl se svým synem Juliem zatčen a 1. 6. 1942 popraven. Na památku svého významného člena zřídila vědecká rada ČVUT roku 1964 tzv. Pamětní Felberovu medaili jako nejvyšší ocenění mimořádných zásluh o rozvoj ČVUT.
V roce 1920 byl S. Bechyně jmenován řádným profesorem pro statiku, dynamiku a betonové stavitelství na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT. Po druhé světové válce zahájil přednášky o železobetonových konstrukcích a kamenných
a betonových mostech. Stejnou problematikou se zabýval i v praxi. Realizována byla řada jeho mostů, podílel se na konstrukci mnohých průmyslových a veřejných staveb (palác Lucerna, Veletržní palác v Praze aj.). Velmi rozsáhlá byla i jeho publikační činnost - je autorem mnoha odborných knih, článků a skript.
Po odchodu do důchodu roku 1958 nepřerušil Bechyně zcela kontakt se školou a i nadále se zapojoval do výzkumných úkolů. Jako poradce působil na četných stavbách a podílel se i na rekonstrukcích památkových objektů (přesun kostela v Mostě). Byl členem mnoha domácích i zahraničních institucí, za svou vědeckou a odbornou práci byl vyznamenán Řádem práce, Zlatou Felberovou medailí, Řádem republiky, Zlatou plaketou ČSAV. Roku 1953 byl zvolen akademikem ČSAV, roku 1972 získal Doktorát honoris causa.
Ve školním roce 1920/21 absolvoval F. Běhounek jako student FFUK studijní pobyt ve Francii, při kterém navštívil i laboratoř M. Curie v Radiologickém ústavu. Po obhájení disertační práce byl roku 1922 promován doktorem přírodních věd. V tomtéž roce byl jmenován zaměstnancem Státního radiologického ústavu v Praze, roku 1926 se stal jeho vrchním komisařem. V roce 1928 obhájil habilitační práci a zároveň se zúčastnil své již druhé polární výpravy vedené generálem Nobilem, na které pokračoval ve výzkumu kosmického záření a radioaktivity.
Po druhé světové válce byl Běhounek jmenován vrchním radou Státního radiologického ústavu, poté řídil fyzikální oddělení Radiologického ústavu. Toto oddělení se roku 1956 stalo součástí Ústavu jaderné fyziky ČSAV a roku 1972 bylo přeměněno na Laboratoř radiologické dozimetrie ČSAV, kterou Běhounek řídil až do své smrti. Zároveň přednášel i na Matematicko-fyzikální fakultě UK a od roku 1947 také na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Od roku 1957 vedl katedru jaderné chemie na UK, se kterou byl o dva roky později převeden na ČVUT (pozdější fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská). Na této fakultě založil roku 1963 katedru dozimetrie a ionizujícího záření.
Běhounek byl členem velkého množství domácích i zahraničních organizací a autorem řady knih vědeckých i populárních. Za svoji vědeckou činnost byl oceněn Řádem práce, Řádem republiky, Zlatou plaketou ČSAV, Zlatou Felberovou medailí, Stříbrnou medailí města Paříže aj. Roku 1960 byl zvolen akademikem.
 | Osobní fond Bechyně Stanislav, Archiv ČVUT v Praze
|
| Osobní fond Běhounek František, Archiv ČVUT v Praze
|
| Osobní fond Klokner František, Archiv ČVUT v Praze
|
| Osobní spisy profesorů a docentů ČVUT, fond Rektorát, Archiv ČVUT v Praze
|
| A. V. Velflík: Dějiny technického učení v Praze I a II, Praha 1906-1925
|
| F. Jílek, V. Lomič: Dějiny ČVUT I/1 a 2, Praha 1973-1978
|
| M. C. Efmertová: Osobnosti české elektrotechniky, Praha 1998
|
| Technický obzor, 1911
|
| Technický obzor, 1912
|
| Věstník ČSAV 4, 1968
|
| Věstník ČSAV 6, 1968
|
| Acta polytechnica VI/1, 1969
|
| Acta polytechnica I/2, 1972
|
| Informační zpravodaj ČVUT 5, 1977
|
| Informační zpravodaj ČVUT 11, 1980 |
Zpracovala PhDr. Eva Boháčová, Archiv ČVUT v Praze
